Hořkosladká

Fandom: Carry On, Harry Potter
Páry: Bazilton Pitch/Simon Snow, Draco Malfoy/Harry Potter
Jazyk: Čeština
Přístupnost: Bez věkového omezení
Varování: Žádné
Prohlášení: Jakákoli podobnost s reálnými událostmi a osobami, živými či mrtvými, není vůbec náhodná.
Poznámka: Co by se stalo, kdyby se Simon s Bazem na začátku druhé knihy skutečně rozešel a do Ameriky nikdy nevyrazili?! Tohle je jedna z možností.
Povídka byla napsaná jako vánoční dárek pro KalamityJane skrze Tajnou adventní slashovou výměnu na Facebooku. Zadání, které jsem si vybrala je: "Řekni mi, jakou kávu piješ, a já ti řeknu, kdo jsi."

„Sakra,“ zamumlal si pod nosem a sáhnul po jednom z hadříků, které byly nachystané pod kávovarem. Tu mléčnou louži musel rychle zlikvidoval. Kdyby ho teď viděla Cornelia, tak ho nejspíš zabije. Minulý týden rozbil tác plný nádobí. A ten týden předtím rozlil půl lahve sirupu. Ještě teď se jim k tomu místu na podlaze lepily podrážky. Někdy si Simon říkal, že ten jediný důvod, proč tu ještě pracuje je, že mají neustále nedostatek zájemců o zaměstnání a on je ochotný pracovat kdykoliv, protože stejně nemá nic lepšího na práci. Anebo je to možná proto, že je ho Cornelii líto. Sám si nebyl jistý tím, která z těch možností je vlastně horší.

„Co to, proboha, děláš? Dojdi si pro mop!“ zasyčel na něj Mark, když si všiml té malé nepřírodní katastrofy. „Co to bylo?“ dodal, ale Simon se na něj jen zmateně podíval.

„Mléko?“ odpověděl nejistě.

„Ne asi,“ Mark protočil oči v sloup. „Myslel jsem to kafe.“

„Aha,“ zamumlal Simon. Horší už to vážně být nemohlo. „Cappuccino,“ řekl. „Karamelová příchuť, posypat čokoládou.“

Mark kývnul a vytáhl z ledničky novou krabici mléka. Simon se dál nezdržoval a zaběhl do zázemí. Měl v plánu popadnout mop a zase jít, ale něco ho zadrželo. Potřeboval pár sekund na to, aby se pořádně vydýchal. Vyčerpaně se opřel o stěnu a zavřel oči. Byl neskutečně vděčný Penny za to, že dokázala vymyslet a aplikoval kouzlo, díky kterému jeho křídla dočasně zmizela. Bez toho by si práci ani najít nemohl. A bez práce… by nejspíš skončil na ulici. Nemohl se spoléhat na to, že se o něj Penelope postará. To by vůči ní nebylo fér. A už tak si připadal jako neschopný tragéd. Byla to ona, kdo ho konečně vykopal z gauče (a to nejen metaforicky, Simon měl modřiny na nohou ještě týden). Ale šest dní v týdnu se usmívat na protivné zákazníky a předstírat, že ho to baví, taky nebylo ideální. Ale najděte si lepší práci, když nemáte žádné zkušenosti a chodili jste na školu, se kterou se v nemagickém světě zrovna dvakrát chlubit nemůžete. A zfalšovat životopis taky není řešení. Simon nebyl ani schopný udělat dobrou kávu, natož aby zkoušel sehnat zaměstnání s mnohem větší zodpovědností a s mnoha obtížnějšími povinnostmi.

A nejhorší na tom všem bylo, že se těch vtíravých myšlenek na Baze, nemohl zbavit. Neviděli se ode dne, kdy se rozešli. Ne, nerozešli. Ode dne, kdy se s ním on - prvotřídní idiot - rozešel. Tehdy si myslel, že to tak bude lepší. Baz si nezasloužil být s někým, kdo se neustále jen utápěl v depresi. Ale ve chvíli, kdy se za ním zabouchly dveře jejich společného bytu, toho Simon litoval. Ale už bylo pozdě to vrátit zpátky. A někde hluboko, Simon pořád ještě věřil tomu, že se rozhodl správně. Baz si zaslouží někoho lepšího.

 „Pohni si!“ zavolal na něj Mark a Simon si povzdechl. Levou dlaní si promnul červenou skvrnu na hraně pravé ruky. Když byl ve stresu, nevědomky si ji odíral o drsný materiál zástěry a většinou nepřestal až do chvíle, kdy ta bolest byla neudržitelná. Stejně jako dnes. Ale teď neměl čas na to, aby se tím zabýval. Rychle popadnul mop a kýbl a zamrkal, aby nebylo vidět, že už má blízko k slzám.

„Co ti trvalo tak dlouho?!“ zeptal se Mark iritovaně, ale na odpověď nečekal. Simon ho neposlouchal. Místo toho jen rychle setřel rozlité mléko. Někdo už do něj stihnul šlápnout, protože kromě té původní louže, musel Simon setřít i několik mléčných stop.

„Víš co, Snow?! Už toho mám dost. Jestli se chceš rozejít, tak prosím.“ Bazova čelist byla zatnutá a jeho oči neodrážely žádné emoce. „Celou dobu jsem kolem tebe běhal a opečovával tě. A ty ses choval jako ten největší kretén. A i tak jsem tě neustále omlouval. Přesvědčoval jsem sám sebe, že to pro tebe musí být těžký a že se to zlepší, když tomu dám trochu času.“

Simon sklonil pohled. Nedokázal už déle čelit tomu Bazovu. Ne, když si všiml, že se v jeho očích něco zalesklo.

„Ale ty si toho očividně vůbec nevážíš,“ pokračoval Baz a jeho hlas se zlomil, když řekl: „Jestli si myslíš, že ti samotnýmu bude líp, tak prosím. Ale jediný, co tím vyřešíš bude to, že na to na všechno budeš sám.“

Dveře cinkly a z reproduktorů začalo hrát Bloom od Troye Sivana. Simon tu písničku znal nazpaměť, ale teď nebyl v náladě na to, aby si ji zpíval. Místo toho natáhl ruku pro další přichystaný šálek.

Našlehat mléko, nadávkovat kávu, uvařit a namíchat. S pěnou, bez pěny, ledovou, horkou, s příchutí anebo černou. Ruce se mu začaly klepat už tak před třemi hodinami. Popálené prsty ignoroval. Mark ho neustále popoháněl, ale Simon to už rychleji nezvládal. A neměl ani zájem to zkoušet.

Jako další přišlo na řadu Americano. Černá káva s hořkou pěnou. Žádný cukr, žádné mléko. Přesně tak, jak to měl Baz rád. Jenže tohle nebyl Baz. Simon si spěšně prohlédl jméno na kelímku. Většinou na to neměl čas, ale někdy si nemohl pomoci. „Drago“. Velmi zvláštní jméno. Znělo to tak trochu jak z pochybného fantasy filmu. Věděl ale, že Marianne je odborník na komolení jmen, takže se nad tím dvakrát nepozastavoval. Dotyčný zákazník se stejně tak mohl jmenovat Derek. Nebo třeba David. V kavárně kolovaly drby o tom, že to snad Marianne dělá schválně, ale ona sama to nikdy nepotvrdila. Každopádně, jménu Baz se to nepodobalo ani trošku, což z nějakého důvodu Simon považoval za uklidňující.

Napustil do kelímku horkou vodu a opatrně do ní začal extrahovat dávku černé kávy tak, aby se na povrchu vytvořila tenká, hořká pěna. Sám černou kávu nesnášel. Tedy až na případy, kdy se políbili hned po tom, co se Baz napil své kávy. V těch chvílích mu ta hořkost nevadila ani v nejmenším.

„Do prdele!“ vyjeknul, když mu vroucí káva kápla na prsty. Mark si za ním dramaticky povzdychl, ale Simon se to rozhodl ignorovat. Rychle setřel hnědé skvrny z ruky i z kelímku a přimáčknul na něj víčko.

Drago nebo možná David se na něj lehce pousmál, když mu Simon kávu předával. Jeho oči byly šedivě chladné, ale něco v nich zahřívalo Simona u srdce. Jeho vlasy byly velmi světlé a dopadaly mu až na ramena. Simon si při tom pohledu připadal jako v reklamě na zbrusu nový kondicionér. Stydlivě sklopil oči a začervenal se. Nemohl si pomoci. Na tom cizinci bylo něco až magicky přitažlivého.

Možná to bylo znamení. Možná by se měl zkusit seznámit s někým novým, raději než dlít na představě toho, že se s Bazem jednoho dne dají znovu dohromady.

„Pohni si s tím,“ zasyčel Mark a klepnul novým kelímkem prudce o pult, aby upoutal Simonovu pozornost. Ten sebou při tom zvuku cuknul a na zákazníka se omluvně pousmál.

Horká čokoláda s příchutí vánočních perníčků a extra porcí šlehačky. Pořádná kalorická bomba. Možná dokonce i na Simona by to bylo moc. Ale jenom možná.

Mléko, kakao, zamíchat, přidat víc mléka. Chvíli mu v téhle práci trvalo, než se naučil všechny ty okolní hlasy odstrčit do pozadí. Někdy uvažoval nad tím, co by si asi Baz myslel, kdyby ho tady viděl. Byl by na něj hrdý, že se dokázal dostat z gauče a vlastnoručně si vydělává na živobytí? Nebo by litoval, že chodí s někým, kdo neumí ani připravit kávu bez toho, aby se zmrzačil?!

„Au,“ sykl jako na přivolání.

Už chybělo jen přidat hromadu šlehačky. Simon vzal papírovou utěrku, aby otřel okraje kelímku předtím, než ho přikryl. Další zkomolené jméno. Simon málem vyprskl smíchy, když to viděl. "Hubby". To rozhodně nebylo správně. Otočil se, aby zákazníkovi podal jeho drink. Další mladý muž, avšak tento byl černovlasý. Jeho vlasy byly krátké, ale rozcuchané a zakrývaly mu většinu čela. Některé pramínky mu spadaly až do očí. Ty měly pěknou zelenou barvu a smály se na něj, když se do nich zadíval. Nebylo to fér, že zrovna dnes do kavárny chodilo tolik mladých atraktivních mužů. Jindy to tak nebývalo. Nebo si toho Simon minimálně nevšímal. Raději začal připravovat další kávu. Tentokrát šlo o mochu. Takový mix mezi kávou a čokoládou. Mochu měl Simon rád. Ale jenom pod podmínkou, že v ní byla spousta cukru.

Nemohl si pomoci. Očima se vrátil k pultu, za kterým teď stál někdo další. Starší dáma se skoro bílými vlasy. Ťukala něco na mobilu a Simona si nevšímala. Musel se naklonit víc ke kávovaru, aby je znovu uviděl. K jeho překvapení ti dva patřili k sobě. Simon sledoval, jak ten blondýn chytil černovlasého důvěrně kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. Černovlasý mu na oplátku nabídl svoji čokoládu, kterou jeho přítel s viditelným znechucením odmítl. Simon si ani neuvědomil, že je s takovým zájmem pozoruje až do chvíle, než strčil znovu ruku pod kávovar. Pokud by se mu hodilo do něčeho investovat, byly to rukavice, které byly odolné vůči horku. Tiše zaklel, ale sledovat je nepřestal. Sedli si na druhý konec kavárny a Simon se musel zpoza kávovaru trochu vyklonit, aby na ně viděl. To mu však nebránilo v tom, aby se na ně čas od času nepodíval.

"Drago" a "Hubby" se v kavárně zdrželi skoro dvě celé hodiny. Byl to rozkošný pár. Na první pohled ho vůbec nenapadlo, že patří k sobě. Ale teď, po dlouhých minutách tajného pozorování, to najednou dávalo perfektní smysl. Neustále se na sebe usmívali a vyměňovali si vřelé pohledy, stejně jako letmé doteky. Chvílemi na stole propletli vzájemně prsty nebo jeden druhému setřeli zbloudilou řasu z tváře. Simon zachytil i několik nenápadných polibků.

„Dávej bacha!“ napomenul ho Marc, když na něj Simon málem vylil horkou vodu na čaj. Simon jen zamumlal omluvu a pokračoval v práci. Už jenom hodinu. Pak může jít domů. A dál se utápět v depresi. Telefon mu dvakrát krátce zabzučel v kapse. Simon rychle zakašlal, aby ten zvuk přehlušil. Neměli u sebe mít telefon, když byli za barem. Nikdo mu však pozornost nevěnoval. I když měli brzo zavírat, kavárna byla plná zákazníků a jejich hlasy se prolínaly s popovou hudbou, která se linula z reproduktorů.

„Jdu pro nádobí,“ řekl Marcovi a vyrazil mezi zákazníky. Na odpověď nečekal. Nikdo většinou stoly uklízet nechtěl, takže předpokládal, že mu v tom nikdo bránit nebude.

Sebral několik táců a nádobí na ně naskládal do úhledné pyramidy. Alespoň v něčem už měl praxi. Když tu začal pracovat, několik týdnů dělal v podstatě jen tohle. Chvíli trvalo, než ho k tomu kávovaru vůbec pustili.

Když byl znovu v zázemí, položil spěšně nádobí na linku a vytáhl mobil. Zpráva od Penny. Samozřejmě. Kdo jiný by to byl?!

Napsala mu, že ho po práci vyzvedne a vezme ho na pár drinků. Kdyby to byl kdokoliv jiný, Simon by jí odepsal, že nemá čas anebo, že je příliš unavený. Už se ale naučil, že Penelope se „ne“ zkrátka neříká. Hodiny na stěně hlasitě tikaly. Den se tím jen úmorně prodlužoval. Útrpně si povzdychnul. Nacpal telefon zpět do kapsy a otevřel myčku, aby z ní vyndal čisté nádobí.

„Na cestě,“ napsala mu Penelope zrovna ve chvíli, kdy Simon vytíral podlahu. Už měl úklid skoro hotový a ostatní už poslal domů. Z nějakého důvodu to ale dnes prodlužoval. Neměl náladu se socializovat. Dokonce ani s Penny. Chtěl jen zajít domů, ohřát si jídlo do mikrovlnky a pustit si cokoliv, co budou zrovna dávat v televizi.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Simon jen zanesl kýbl s mopem dozadu a vylil tmavě šedivou vodu se saponátem do výlevky. Možná by jí mohl říct, že se na to vážně necítí. Třeba by ho protentokrát nechala jít domů samotného.

„Jsme tady,“ usmála se Penelope. Stáli před klasickou anglickou hospodou na rohu ulice. Mix oranžových cihel s bílou omítkou. Dřevěné rámy oken a dveře natřené mátovou zelenou. Několik lidí postávalo na ulici a popíjelo pivo. Zevnitř se do ulic nesla taneční hudba a hlasitý smích. Penelope otevřela Simonovi dveře a dala mu přednost. Hospoda nakonec nebyla tak plná, jak se na první pohled zdálo. Bylo ještě brzy a nikdo tam nevypadal podnapile. Podnik se jmenoval Central Station, což by se mohlo zdát jako zvláštní název, kdyby se všechno v Londýně nejmenovalo nezvykle. Jak procházeli uličkou, Simon se rozhlížel po kýčovité výzdobě, obsazených i volných stolech a plakátech rozvěšených po celé místnosti. Dnes byla na programu travesti show.

„Tohle je gay bar?“ zeptal se Penelope s údivem. Většinou spolu do gay podniků nechodili. Většinou spolu nechodili vůbec nikam. Penny však jeho otázku ignorovala. Místo odpovědi jen zamířila k baru.

„Ahoj,“ usmála se na mladého muže, který k nim stál otočený zády. Když nereagoval, poklepala mu na rameno. Bez většího zájmu s k ní otočil čelem a taky ji pozdravil. Ale pak si všiml Simona stojícího opodál.

„Co ten tady dělá?“ zeptal se chladným tónem a dramaticky se napil ze sklenice.

„Musíte si promluvit,“ oznámila rozhodně Penelope. „Jestli se i po tom rozhodnete, že spolu být nechcete, tak prosím. Ale laskavě si to vyříkejte, ať vás pak nemusím dál poslouchat.“

„Poslouchej chvíli a shledáš, že jsou i takové věci, které nespatříš zrakem, přesto však uznáš, že jsou,“ pronesla ještě. Věděla, že jenom je sem dovést stačit nebude. Teď nebudou mít jinou možnost než si jeden druhého vyslechnout.

„Můžeš se laskavě soustředit? Teče ti to všude!“ Mark na Simona zavrčel a hodil po něm hadřík. „Ukliď to,“ dodal a Simon si jen povzdechl. Opatrně otřel šálek, ruce i pracovní plochu. Už uplynul víc než týden od toho, kdy je Penny oba nalákala do pasti. Simon toho od té chvíle příliš nenaspal, div že nepadal vyčerpáním. Nuceně se usmál a položil hotový nápoj na připravený tác. Mladá žena se světlými krátkými vlasy si ho ihned odnesla. Nepoděkovala, nevěnovala mu jediný pohled. Další běžný den v práci. Znuděně popadl další kelímek a spěšně se na něj podíval.

Napustil horkou vodu a opatrně extrahoval kávu. Simon se ušklíbnul, když k němu dorazil ten hořký pach. Přiklopil kelímek víčkem a položil hotovou kávu na pult. Poděkováním mu byl zářivý, okouzlující úsměv. Simon se začervenal, když ho Baz chytil za ruku a přitáhl si ho k sobě.

„Díky za kávu,“ zašeptal a políbil ho. Tlumené hlasy a hudba neustávaly a Simon by přísahal, že mohl slyšet nějakou kousavou připomínku od Marca, ale nespěchal. Všichni ostatní teď zkrátka budou muset počkat.