Páry: Willow/Tara
Téma: "Jako bych byl neviditelný"
Jazyk: Čeština
Přístupnost: Bez věkového omezení
Varování: Zmínka domácího násilí
Poznámka: Ze seriálu toho o Tařině minulosti moc nevíme, ale z toho, co se dozvíme mi tohle přijde jako reálná možnost (resp. víme o tom verbálním, to fyzické jsem přidala). Téma jsem si samozřejmě přetvořila na "Jako bych byla neviditelná."
Prudce jsem za sebou zabouchla dveře od koupelny a otočila klíčem. Pořád ještě jsem se měla problém nadechnout. Ruce se mi třepaly a nohy se mi málem podlomily. Nádech. Výdech. Znovu. A pak ještě jednou. Pořád jsem ještě slyšela, jak ječel, ale snažila jsem se to ignorovat. Časem přestane. Vždycky časem přestane. Rychle jsem ze sebe sházela oblečení a vlezla do sprchy. Chvíli to trvalo než proud vody, pod kterým jsem stála, zteplal, ale nevadilo mi to, nebyla mi zima. I tak jsem se ale nedokázala přestat třást. Mluvit jsem v takovém stavu ani nezkoušela. Stejně nebylo s kým. Na jednu stranu jsem si přála, abych tady měla někoho, kdo by mě sevřel v náručí a řekl, že všechno bude v pořádku. Na stranu druhou jsem si jen přála být neviditelná. Vzala jsem z poličky mýdlo a pomalu si s ním začala přejíždět po těle. Opatrně jsem se jím dotýkala těch nesčetných modřin a šrámů na pažích, břiše, stehnech. Některé už byly vybledlé a téměř nebyly vidět, jiné byly čerstvé. Výrazné, tmavě fialové. Některé byly zbarvené do modra, jiné podlité krví. Dřív jsem se bránila, jak jsem jen mohla, ale dopadla jsem nakonec ještě hůř. Teď už se nebráním. Mlčím. Nepláču. Pro ostatní jsou ty modřiny neviditelné. Je to kouzlo, které mě naučila maminka předtím, než umřela. I když v té době mi ho ukázala k tomu, abych mohla před ostatními schovat akné a další „vady na kráse“. Když byla naživu, nebyl takový. Teď už nepomáhá ani to, když ho poslouchám na slovo.
Červenou složku si tisknu na břicho, jako bych ji snad chtěla před něčím ochránit. Její roh už je pomačkaný a trochu potrhaný, protože jsem nedokázala si s ním přestat hrát. Konečně jsem tady. Sama. Pryč od domova. Neviditelná. Lidé mě oslovují a dávají mi do rukou všemožné letáky, snaží se mě nalákat do svých klubů a sesterstev, ale nikdo neví, kdo jsem. Jsem anonymní. Vyhovuje mi to. Možná, že bych se tady vážně mohla ztratit. Zmizet. Zapomenout a být zapomenutá. Začít nový život.
Všimla jsem si jí už dřív, ale teprve, když jsme se viděly na setkání té Wicca skupiny, jsem si uvědomila, že bychom mohly mít i něco společného. I tak jsem si ale myslela, že už se neuvidíme. Ona za mnou nepřišla a já jsem se neodvážila ji vyhledat. A pak nás svedly dohromady události té jedné noci. Byl to snad osud? Možná. Nevím, jestli něco takového existuje, ale přežily jsme a neztratily kontakt. Z nějakého důvodu to vypadá, že se perfektně doplňujeme. Zkoušely jsme už spolu několik malých kouzel a rituálů, a i když ne všechno dopadlo tak, jak jsme měly v plánu, většina kouzel fungovala perfektně. Lépe, než když jsem se o ně pokoušela sama. Myslím, že ji mám ráda. Myslím, že ji mám ráda víc než jen jako kamarádku. Ale zároveň si uvědomuju, že to k ničemu nepovede. Nedělám si naděje. Jsem ráda, když s ní můžu trávit čas. Když spolu zkoušíme kouzla a bavíme se o magii.
Už mi nestačí, že spolu jen trávíme čas jako kamarádky. Jsme spolu čím dál častěji a jsme si čím dál bližší. Ještě jsme se ale nepolíbily. Ani nevím, jestli ke mně cítí to, co já k ní. Ale už nemůžu být jen její kamarádka. Myslela jsem si, že možná, možná že i ona chce být se mnou tak moc, jako já chci být s ní. Ale pak přijel Oz. Vrátil se. A já věděla, že tohle je konec. Willow ho milovala. Možná, že nikdy nepřestala. Proč, když se teď za ní vrátil, by ho měla odmítnout? Proč by si měla vybrat mě? Jsem nikdo. Nezáleží na mně, záleží mi na tom, aby byla šťastná.
„Ch-chápu to,“ řekla jsem jí, když ke mně toho večera přišla s hořící svíčkou. „Musíš být s tím, koho m-miluješ.“ Byla jsem si jistá, že to byl ten okamžik, kdy mi řekne, že miluje Oze a vrací se k němu. Že to mezi námi dvěma nikdy nebylo skutečné. Že jsem si to jen vysnila, protože jsem to tak chtěla. Ale pak mi řekla, že se pletu. Že miluje mně a že mi to všechno vynahradí. Srdce mi bušilo a nemohla jsem se na chvíli nadechnout. Nečekala jsem to.
Nakonec jsem sfoukla tu svíčku. Chvíli jsem stála a čekala v úplné tmě, než jsem ucítila její dotek. Tu svíčku jsem rychle odložila a nechala jsem Willow, aby přišla blíž. Slyšela jsem, jak dýchá, ale viděla jsem v té tmě jen nevýrazné obrysy její postavy. Chytla mou tvář do dlaní a políbila mě. Nejdřív pomalu a něžně, ale když viděla, že ji líbám nazpátek, přestala se zdržet zkrátka. Objala jsem ji a přitáhla si ji blíž. Cítila jsem její horkou kůži na své a měla jsem pocit, že ona musela cítit mé bušící srdce. Nic ale neřekla, jen mě líbala dál.
Nechala jsem ji, ať mi sundá mikinu a pak i tričko. Nečekala jsem, že se to tu noc stane, ale nebránila jsem se. Naopak. Svlékla jsem její tričko. Pod tím jemným měsíčním světlem, které dovnitř pronikalo okny jsem občas zahlédla její hladkou kůži. Její ramena, břicho, prsa. Ještě pořád na sobě měla podprsenku, ale v ten moment už jsem se také zpátky nedržela. Netrvalo to dlouho, než jsme byly obě nahé a ležely na posteli. Ještě nikdy jsem necítila takovou intimitu. Nikdy jsem nikoho takhle nemilovala a nikdy nikdo takhle nemiloval mě. Užívala jsem si každý dotek a každý polibek. A všechny jsem poctivě vracela. Už jsem nechtěla být sama, chtěla jsem být s ní. Napořád. To byla první chvíle, kdy jsem si přestala přát, abych byla neviditelná.
Žádné komentáře:
Okomentovat