Páry: Uvidíte ;)
Téma: Dárek
Jazyk: Čeština
Přístupnost: Bez věkového omezení?
Varování: -
Poznámka: -
Stále ještě bylo venku chladno.
Zářivé sluneční paprsky mohly jednoho snadno ošálit, ale hrudky rozježděných
zbytků sněhu byly připomínkou toho, že zima ještě úplně neodešla. Stromy
v parku se ještě nezelenaly, ale jinak park překypoval životem. Děti si
hrály na hřišti plném prolézaček nebo se jen tak honily mezi kmeny stromů.
Pejskaři venčili své čtyřnohé miláčky, babičky a dědečci posedávali na
lavičkách nebo krmili kachny, kterým zima vůbec nevadila. Ruku v ruce se
procházely romantické páry. Každý z nich vypadal naprosto idylicky a
nebylo divu. Venku bylo krásně a zítra je čekal Den svatého Valentýna. Všichni
už byli v zamilované náladě.
V obchodech to však bylo
jiné, tam žádný klid nepanoval. Právě naopak. Všechny svátky bývaly pro
prodejce stresující. Už teď byly všude návaly a zítra, to teprve vypukne peklo.
A najít dárek pro milovaného, nebylo vůbec snadné. Měl by mu přinést čokoládu?
Květiny? Obojí se zdálo být tradičním dárkem k Valentýnu. On mu ale chtěl
dát něco speciálního. Něco, co by bylo skutečně… no, od srdce. Na chvíli se
v parku posadil. Byl již v několika obchodech, ale ani jeden
z těch prodejců ho neuspokojil. Všechno to bylo tak obyčejné a nudné.
Nikdo tady neuměl ovládat magii. Nikdo ani nevěděl, že magie existuje. Jak má
tedy někdo jako on získat něco speciálního pro… pro něj. On byl jediný, pro
koho choval ty speciální city. To jen s ním se dokázal dobře bavit. Na
nikom jiném nezáleželo.
Do nohy mu narazil míč,
následovaný malým chlapečkem. Měl blonďaté kudrnaté vlasy a velké modré oči,
které na něj právě teď upíral.
„Prosím, pane, hodíte mi ho?“
zeptal se jasným dětským hlasem. Usmíval se, ale k neznámému člověku se
přibližovat nechtěl. Za chvíli se za ním objevila jeho maminka. Čekal, jestli i
ona něco řekne, ale jen přihlížela. Sehnul se tedy pro míč, který se ještě
stále dotýkal jeho kotníku a chvíli si ho prohlížel. Přehazoval ho z ruky
do ruky a pak ho jen bezmyšlenkovitě hodil. Míč přeletěl kluka i maminku a
ztratil se někde mezi stromy. Chlapec se za ním beze slova rozběhl, a i jeho
maminka se brzy ztratila z dohledu.
Děti. Vždy plné života a energie.
Rády si hrají. Usmál se. Právě dostal nápad na ten nejúžasnější dárek pod
sluncem.
©©©
„Zlato, jsem doma,“ zavolal od
dveří, než vstoupil do místnosti. Bylo tam šero. Ošuntělá lampa seděla na
nočním stolku a matně osvětlovala okolní prostor. Lustr tam nebyl. A okna
vlastně taky ne.
„Přinesl jsem ti dárek
k Valentýnu,“ pokračoval, zatímco se rozhlížel po svém milovaném. Nejspíš
se někde schovával. Miloval hry. Ale tahle se mu moc nepovedla. Seděl jen na
druhé straně postele a byl opřený o zeď. Klekl si vedle něj a odhrnul mu
pramen vlasů z očí. Usmál se.
„Na, rozbal si ho,“ položil mu
ten dáreček do klína. Byl malinký, ale věřil, že se mu bude líbit. Mávl rukou
a provazy na Brianových zápěstích i kotnících se samy rozvázaly. Pak mu
z úst vytáhl roubík.
Tak rád by s ním byl
neustále, ale někdy to zkrátka nebylo možné. Věděl, že Brian by ho nikdy
neopustil, ale i tak, jistota byla jistota. S kým by si pak hrál, kdyby mu
utekl? Musel by ho znovu jít hledat. A to by byla nuda.
„No tak,“ šťouchl do něj a
ukázal na ten malý balíček, který mu ještě pořád netknutě ležel v klíně. Brian
ho poslechl. Vždycky udělal, co chtěl. Bylo to tak bezpečnější. Pro něj i pro
všechny ostatní.
Byl to krásný lesklý balící
papír, ale ta balící technika nebyla nejlepší. Všude koukaly konce papíru a
celý dárek byl oblepený lepící páskou. Když jej vzal do dlaní, byl to zvláštní
pocit. Bylo to malé, ale vcelku těžké. Nebyl si jistý, jestli chtěl vidět co je
uvnitř. Vlastně si byl zcela jistý, že to vědět nechtěl. Ale neměl na výběr.
Prsty sevřel jeden odchlipující se kousek papíru a trhl za něj. Na dlani ucítil něco
teplého a jemného. Jeho oči se hrůzou rozšířily.
„Je čerstvé. Ještě horké. Líbí se
ti?“
Žádné komentáře:
Okomentovat