Pod hvězdami

Fandom: The Magicians
Páry: Eliot/Quentin

Téma: "A je to v pytli."

Jazyk: Čeština

Přístupnost: Bez věkového omezení

Varování: Spoiler pro 5. epizodu 3. řady!

Poznámka: Povídka je srozumitelná i bez znalosti fandomu, pokud nemáte v plánu na seriál koukat nebo vám nevadí spoilery.

Už to byl rok. Celý rok uběhl od chvíle, kdy vstoupili hodinami do Filorie. Oběma jim připadalo, že od té doby uplynula věčnost a zároveň, jako by to bylo včera. Oba oslavili narozeniny jen spolu. Bez dortů a svíček a všech ostatních, kteří byli až do té doby součástí jejich životů. Prožili dny lepší, kdy se dobře bavili, smáli se a užívali si samoty na lesní mýtině, která se stala jejich dočasným domovem. To opium ve vzduchu, který dýchali, nejspíš pomáhalo. Prožili ale i ty horší, které se přelévaly pomalu a hustě jako černá melasa. Ty dny je obklopovaly jako hejno temných mračen. Hádali se nebo spolu vůbec nemluvili. Jindy si povídali s lesní zvěří, která se čas od času objevila na mýtině. Občas to byli lidé. Quentina uklidňovalo, že tady mu zvířata alespoň odpovídala a mohl s nimi vést vcelku rozumnou konverzaci. Na Zemi by vypadal jako cvok, který mluví do prázdna. Ne, že by ho tam i tak neměli za cvoka.

„Šťastné výročí, Q,“ řekl Eliot a přerušil tak tok Quentinových myšlenek. Bylo tak snadné se ztratit ve vlastních úvahách a představách. Alespoň pro něj to snadné bylo. Dělal to nevědomky odjakživa. „Na první a poslední rok, který u tohohle strávíme,“ pokračoval Eliot a Quentin se musel malinko pousmát. Eliot byl tím, kdo ho tady držel nad vodou. Přiťukli si a napili se. Byla to nějaká domácí pálenka, kterou přinesl Eliot. Quentin netušil, že tu flašku získal výměnou za jeden ze svých prstenů. Byl to takový obyčejný prstýnek, zdobený různými ornamenty. Neměl vysokou cenovou ani citovou hodnotu. I tak by to však před Quentinem nepřiznal. Jen chtěl, aby měli jeden večer, kdy si dopřejí něco speciálního. Chutnalo to jako močůvka. Nebo jak si Eliot představoval, jak taková močůvka asi chutná.

Povídali si. Trochu a pak ještě trošku víc. Obklopovala je noc, prosvětlená jen několika pochodněmi, které nainstalovali sami již během prvních dnů, které tu strávili. Zjistili totiž, že ve Filoriijských lesech, tma znamená skutečnou a nefalšovanou tmu. Černou a neprostupnou. Tmu jako v pytli. A možná ještě temnější. Oheň neosvětloval všechno, ale dovolil jim alespoň, aby trávili čas venku i po setmění. Teď seděli na prošívané barevné dece ve středu té zatracené mozaiky. Quentin se usmál a z nenadání se naklonil k Eliotovi. Ten polibek Eliota překvapil. Ale zároveň ho přinutil k tomu, aby si najednou přál, ať tahle chvíle nikdy neskončí. Aby tu zůstali napořád. A líbali se.

Tentokrát to byl Eliot, kdo se natáhl pro další polibek. Potom už přestali počítat, kdo inicioval všechny ty další nebo kolik jich vůbec bylo. I když té pálenky nevypili příliš, oba už cítili, že se jim trochu motá hlava. Jako by byli omámení. Nevěděli však, jestli to skutečně bylo jen tím alkoholem.

V dálce zahoukala sova.

Quentin ucukl, jak se polekal, ale hned nato se usmál a začal Eliotovi pomalu rozepínat košili. Nejbližší domek v okolí byl vzdálený několik mil pěší chůze, takže nehrozilo, že by je někdo nachytal. Navíc, pořád byla tma jak v pytli. A Quentin chtěl víc. Hned teď a tady. Potřeboval Eliota blízko u sebe. Slavili přece výročí.

©©©

Byl to dobrý plán. Přijít sem, vyřešit mozaiku, získat klíč, obnovit magii. Dny a týdny jim začaly splývat. Už to bylo roky a roky od toho dne, kdy přišli do Filorie. Už to bylo příliš dlouho na to, aby to jen tak vzdali. Přišli o tolik let života jen pro hloupý klíč, který teď už připomínal jen vybledlé přání. Malý plamínek naděje, který někde ještě hořel. Hluboko uvnitř. Zapomenutý.

Quentin seděl schoulený na lavičce před domem. Plakal. Eliot si beze slova přisednul a nechal Quentina, ať se mu schoulí do náruče. Oba si toho už prožili tolik. Jako kdyby snad tady strávili již několik dlouhých životů. Láska i zlomené srdce. Quentin se zamiloval do Arielle, když sem pravidelně přicházela s těma svýma zatracenýma broskvema a švestkama. V tu dobu si Eliot nemyslel, že by kdy mohla vstoupit mezi ně. Spletl se.

Za ty roky si ji Eliot celkem oblíbil. Byla to milá holka. Nemohla za to, jak se Eliot cítil pokaždé, když se objevila. Nebo když na ni i jen pomyslel. Pořád ještě Quentina miloval. Sevřel jeho tělo v náručí a nechal jeho hlavu, aby se mu opřela o rameno. Na krku cítil Quentinův přerývaný dech. Ještě trošku se třásl, ale slzy už pomalu odcházely. To však ještě neznamenalo, že ten žal byl zapomenutý. Naopak. Byl skoro hmatatelný. Eliot cítil, jak je oba obklopuje. Quentin oplakával svoji manželku. Ženu, kterou miloval. Eliot také oplakával svoji lásku, i když pouze uvnitř. Musel být silný a věděl to. Silný pro Quentina. Silný pro malého, který přišel o matku.

Bylo to všechno v pytli. A to byl ještě slabý výraz pro to, jak se to nakonec pokazilo. Eliot si v duchu přál, aby tuhle výpravu nikdy nezačali. Co kdyby se snad mohli vrátit v čase? Co kdyby je mohl někdo zastavit, aby těmi hodinami nikdy neprocházeli? Co kdyby tohle byla jen podivná alternativní realita?

Bylo toho spousta, co se Eliotovi honilo hlavou. Vzpomínal na ty první dny, týdny, měsíce a roky, které tu prožili. Nebývalo to takové. Ano, ta mozaika byla frustrující. Oba dva se na ni chtěli vykašlat už tolikrát, ale neudělali to. Měli jeden druhého. Všechna ta objetí, všechny ty doteky a polibky i to, co přišlo po nich. Zpětně to znělo jako pohádka. Eliot si přitiskl Quentina blíž a něžně ho políbil na temeno hlavy. I když už nebyli milenci, ta intimita mezi nimi se nikdy úplně nevytratila.

„Brzy se bude stmívat,“ zašeptal Eliot. „Asi bychom měli jít dovnitř.“ Chvíli bylo ticho. Pak Quentin přikývl. Musel se dát dohromady. Musel předstírat, že je v pořádku. Jeho syn ho teď potřeboval.

©©©

Trvalo to dlouhé týdny a měsíce a žal po matce a manželce se stále ještě úplně nevytratil. Byl však otupělý a oba se už dokázali smát. Oba konečně zase začínali žít. Quentin a Eliot se o malého starali společně. Byla to taková zvláštní rodinka. Nejlepší kamarádi a zároveň bývalí milenci, pečující o syna jednoho z nich z předchozího manželství. Broskve a švestky už u nich byly zakázané.

Pochodně už dávno nerozsvěcovali každý večer. I dnes v noci jejich dům obklopovala jen černá tma. Tentokrát však nebyla tak neprostupná. Byl úplněk, takže jejich mýtina by ozářená měsíčním světlem. Eliot seděl venku na lavičce a pozoroval hvězdy. Doma, na Zemi, nikdy neviděl takové množství hvězd. Nebo možná ano?! Kdysi dávno, v dětství? Když vyrůstal na farmě? Nepamatoval si. Věděl jen, že světla měst nedovolovala nikomu nerušeně pozorovat noční oblohu. Ucítil jemný dotek na hřbetu dlaně. Byl to Quentin.

„Je to nádhera, že jo?!“ řekl a Eliot se na něj jen usmál. Takové chvilky už nemívali. S dítětem na to nebyl čas, klid ani energie.

„Myslíš, že se odsud někdy dostaneme?“ zašeptal Eliot a odvrátil pohled, aby se Quentinovi nemusel dívat do očí.

„Možná,“ odpověděl Quentin neurčitě. Byl upřímný. Neuměl si představit, jaké by to bylo, kdyby se museli znovu vrátit do reality. Co se asi stane s ostatními? Najdou někdy všechny klíče, i pokud Quentin s Eliotem neuspějí? Vrátí se někdy magie? Jak rychle na ně asi zapomenou?

Quentin stiskl Eliotovu ruku ve své. Neuměl si představit, jaké by to bylo, kdyby tohle všechno musel zvládnout sám. Eliot se na něj podíval a pousmál se. Nechal Quentina, aby ho znovu políbil. Už to bylo roky, co Eliot cítil Quentinovy rty na svých a co ochutnal horkost Quentinových úst. Všechno se to najednou vracelo. Potlačené city i touhy. Vzpomínky i obavy, jestli je to, co právě dělají, vážně dobrý nápad. A stejně jako tehdy Eliot tušil, že ta odpověď zní „nejspíš ne“. A stejně jako tehdy se ten pocit rozhodl ignorovat.