Ztráty a nálezy (1. část)

Fandom: Sherlock BBC
Páry: Sherlock Holmes/John Watson
Jazyk: Čeština
Přístupnost: Bez věkového omezení
Varování: vraždy střelnou zbraní a heterosexuální rande
Poznámka: Dárek k Tajnému Santovi pro Kratulu.

Prosinec byl už z poloviny pryč, teploty každým dnem koketovaly s bodem mrazu a John Watson nutně potřeboval nový zimní kabát. Jakmile vstoupil do obchodu, malý zvoneček ohlásil jeho příchod. Frustrovaně si otřel mokré zamazané boty do rohožky. Ráno napadla vrstva mokrého sněhu a nejenom, že v něm čvachtal už několik hodin v kuse, ale nějakej idiot ho ohodil tou šedou břečkou, když přecházel Regentskou ulici. Oprášil si pravou nohavici, která byla ještě pořád vlhká, ale žádný skutečný rozdíl to neudělalo.

"Dobrý den," melodický hlas přerušil jeho myšlenky. Byla to prodejní asistentka. Vysoká, černé dlouhé vlasy a jmenovka. Grace. Pěkné jméno. John se usmál.

„Dobrý den,“ řekl a vykročil směrem k ní.

John musel uznat, že ta pohledná asistentka mu utkvěla v paměti. Když doma věšel nový kabát na věšák, stále si ještě přehrával jejich rozhovor v hlavě. Nemluvili o ničem podstatném, ale i tak měl John pocit, že v té interakci bylo něco víc, když mu řekla, že tenhle kabát mu jde k očím a upravila mu klopu a rukávy, aby se na sebe mohl podívat do zrcadla. Nemohl si pomoci. Měl pocit, že s ním flirtovala. A byla chvilka, kdy přemýšlel nad tím, že se jí zeptá na telefonní číslo, ale nechtěl překročit nějakou pomyslnou hranici. Přece jenom, tohle byla její obživa a možná, že se takhle chová ke všem zákazníkům. Od toho je přece placená, aby byla milá a aby se s ní zákazníci cítili dobře. John uvažoval nad tím, kolik zákazníků nebo i zákaznic mělo pocit, že s nimi nějaká prodejní asistentka flirtuje, když jim pomáhala s výběrem zboží a musel se usmát. Přece jen byl už starý a naivní.

Ještě předtím, než šel nahoru, požádal paní Hudsnovou o šálek čaje. Už byl na něj nejvyšší čas. Sherlocka našel v kuchyni, jak něco překapává pipetou z jedné kádinky do druhé. Na pozdrav nereagoval, a tak se John posadil do křesla a otevřel si nejnovější Evening Standard. Scotland Yard konečně dopadl čtyřnásobného vraha a kanibala, Vzácné artefakty ze čtvrtého století byly nalezeny a jejich zloděj čeká na soud, Ztracené štěňátko Australského ovčáka bylo po dvou týdnech ve zdraví vráceno majitelům. John přelétával očima od jednoho článku ke druhému, ale ani jeden nepřečetl celý. Některé z těch případů mu byly už více než známé, vzhledem k tomu, že Sherlock byl ten, který je pomohl vyřešit. John se přes noviny zadíval na Sherlocka, který vypadal, že se právě snaží si zapálit vlastní prst. Bydleli spolu už několik měsíců, ale John pořád ještě nemohl přijít na to, co se tomu podivínovi většinu času honí hlavou. A nepřestávalo ho to fascinovat. Někdy si vedle Sherlocka připadal jako úplný idiot a to i přesto, že kdyby je pozoroval někdo, kdo je vidí poprvé, dost možná by došel k opačnému závěru.

„Tady máte odpolední čajíček,“ řekla paní Hudsonová, když bez zaklepání vešla do jejich obýváku. John sebou cukl a zvedl trochu ty noviny tak, aby bylo více než zřejmé, že zaujatě čte některý z těch velmi zajímavých článků. Jakmile ale skutečně zaostřil na tu novinou stránku, na kterou zíral, ucukl ještě jednou a rychle noviny odložil. Uvědomil si totiž, že přes celou stránku byla reklama na nějaký produkt, který má pomoci při problémech s erekcí.

„A co Sherlock, dá si taky čaj?“ zeptala se paní Hudsonová, když na stolek položila Johnův šálek. Ale předtím, než John stihl odpovědět, ozvalo se z kuchyně hlasité: „puf“ a celá místnost se zaplnila šedivým dýmem, který začal přetékat až do obýváku. John vystřelil z křesla a vběhnul do té záplavy kouře. Ten zápach byl odporný. Jakmile se ho John nadýchal, rozkašlal se. Sherlocka neviděl, dokud nestál přímo před ním. Popadl ho mlčky za zápěstí a táhnul ho ven z kuchyně.

„Johne, co to děláš?“ vyjekl Sherlock a snažil se mu vysmeknout. „Copak nevidíš, že pracuji na velice důležitém experimentu? Věděl jsi, že když rozpustíš-“

„Nebude žádnej experiment, když se u toho otrávíš!“ John si přidržoval svetr přes ústa a nos. Hned jak byli ven z té nejhustší mlhy, rychle šel otevřít okna dokořán. Sherlock něco odpověděl, ale John ho neposlouchal.

„Paní Hudsonová, běžte pryč, ať se tady taky neotrávíte,“ řekl, když viděl, že jejich domácí tam pořád ještě stojí.

„Už mizím,“ řekla. „Ale ještě jsem vám chtěla dát tohle,“ z kapsy vytáhla kus papíru, který vypadal jako účtenka. „Koukala z kapsy toho nového kabátu. Až pak jsem si všimla, že vám tam někdo nechal důležitou zprávu.“ Teatrálně na Johna mrkla, než odešla. 

Ten však jejím slovům nevěnoval moc pozornosti. S Sherlockem manipuloval směrem k jeho ložnici. Nevěděl, co to vlastně explodovalo, ale odmítal cokoliv riskovat.

„Zůstaň tam, než to vyvětrám,“ štěknul na něj a zavřel ho dovnitř. Pak popadl ty noviny a snažil se ten kouř rozptýlit natolik, aby se dostal ke kuchyňskému oknu. To taky otevřel dokořán. Ani to však příliš nepomohlo tomu, aby se toho, potenciálně jedovatého, kouře zbavil. Zato zima neváhala a pozvala se dovnitř. Za chvíli tam bylo jako v chladničce. John si slíbil, že jestli se Sherlock neotráví z toho výbuchu, vlastnoručně ho uškrtí.

 

Bylo to telefonní číslo. Teda, ta „důležitá zpráva“, o které se zmínila paní Hudsonová. A její jméno. Grace. John se sám pro sebe usmál. Tak přece jen v tom něco bylo. Nebylo to všechno jen proto, aby mu prodala ten kabát (který byl mimochodem zbytečně předražený).

„Johne!“ ozvalo se z kuchyně. „Cos udělal s mým experimentem?!“

„Vylil jsem to,“ odvětil John klidným hlasem, zatímco upíjel studený čaj. Následovala snůška nadávek a vysvětlování toho, proč byl ten experiment extrémně důležitý a jenom idiot by tu směs jen tak vylil.

„Jedna věc je, když ohrožuješ vlastní zdraví,“ řekl John. „Ale úplně jiná, když jde i o mé zdraví a zdraví paní Hudsonové.“ Dál už na Sherlockovy výhružky nereagoval a jen se mlčky, i s účtenkou v ruce, uklidil do své ložnice.

 

„Je tahle stejně nudná jak ta poslední?“ zeptal se Sherlock, aniž by zvedl hlavu od mikroskopu. John se zhluboka nadechl a zavřel ledničku.

„Dobře, tak povídej. Co ti paní Hudsonová řekla?“

„O tomhle nic,“ odpověděl Sherlock.

John věděl, že přesně tohle od něj Sherlock chce a v duchu na sebe opakovaně křičel: „Neptej se!“, ale nemohl si pomoci. „Jak o ní teda víš?“ Sherlock se usmál. Parchant jeden.

„Hvízdáš si.“

John překvapeně zamrkal. Opravdu si hvízdal? Ani si to neuvědomil.

„Proč bych nemohl mít jen dobrou náladu?“ oponoval.

„Vždycky si hvízdáš, když si domluvíš první rande. Předpokládám, že to padne tradičně na sobotní večer. Půjdete zase na večeři a pak do kina? Musím říct, že tvoje schůzky jsou neskutečně neoriginální.“

„Á, diskuze skončena,“ řekl John a začal si připravovat sendvič. Sherlock překvapivě skutečně ztichl, což Johna donutilo, aby se nenápadně otočil. Sherlock měl na rukou rukavice a detailně zkoumal nějaký útržek z linkovaného sešitu.

„Nový případ?“ zeptal se John.

„Skvělá dedukce, můj drahý Watsone,“ ušklíbl se Sherlock.

„Co je to?“ John se rozhodl ten jízlivý komentář ignorovat. Tedy, velmi se o to snažil.

„Haiku.“

„Co prosím?“ zeptal se John. Jeho nedokončený sendvič teď ležel zapomenutý na kuchyňské lince.

Sherlock si povzdychl. „Haiku je minimalistická japonská báseň, která-“

„Já vím, co je haiku!“ zavrčel John. „Co nechápu je, proč držíš tu „minimalistickou japonskou báseň“,“ John se skutečně snažil imitovat Sherlockův tón, ale sám musel uznat, že ten pokus byl skutečně chabý, „v rukavicích a zblízka na ni koukáš.“

„Johne, věřím tomu, že už sis na tuto otázku odpověděl sám a byla by urážka tvojí inteligence, kdybych ti to musel odříkat slovo po slovu. Není ale nutné, aby ses tímto případem zabýval. Všechno mám pod kontrolou a ty máš za dva dny rande. Myslím si, že je na čase zarezervovat stůl v té stejné restauraci, kam bereš každou novou známost a taky objednat lístky do kina na nějakou extrémně nudnou romantickou komedii, která tě stejně vůbec nezajímá.“

John se přistihl, jak na Sherlocka kouká s otevřenou pusou. Neskutečně mu to chtěl vrátit, ale netušil jak. „Taky že půjdu a to rande si neskutečně užiju a ty si můžeš užívat svoje rande s kusem utrženýho papíru,“ bylo to jediné, na co se ve své mysli zmohl a to byla zároveň ta neubožejší odpověď na světě. Dal tomu ještě dobré dvě vteřiny, ale když ho pořád ještě nic lepšího nenapadlo, sebral svůj z poloviny hotový sendvič a vyrazil do své ložnice. Na Sherlocka teď skutečně neměl nervy.

„Padající déšť,

mizíš přede mnou, běžíš.

Peklo tě vítá,“ zaznělo za jeho zády. John věděl, že ta správná reakce by byla pokračovat v chůzi. A přesně to taky udělal. Až na to, že se u toho otočil a sendvič položil přesně tam, kde ještě před chvílí ležel. Od Sherlocka si vzal pár rukavic a následně převzal ten útržek papíru. Znovu si to haiku pečlivě přečetl.

„Angelica Rivers, dvacet sedm let. Rusovláska, modré oči, výška pět celé sedm, tři celé pět dioptrií, pracovala jako manažerka ve firmě, která se zabývá prodejem bio kosmetiky,“ Sherlock pokračoval ve výčtu informací, zatímco Johnovi předal několik fotografií. Na té první byla Angelica naživu. Měla na sobě tmavě modrý oblek a vlasy měla pevně stažené do culíku. Mírně se na fotce usmívala. Další fotografie byla z místa činu. I přesto, že John už viděl mnoho mrtvých těl za svou kariéru, vždy to pro něj bylo náročné, když se díval na nové. Tím spíš, když se jednalo o někoho mladého, kdo měl celý život před sebou a ten život jim byl sebraný rukou nějakého maniaka.

„Tohle je jediné vodítko, které máme?“

„Ne, na její sukni byl černý kočičí chlup. Angelica neměla kočku. Ale může to být irelevantní. Našli ji v té uličce,“ Sherlock ukázal na jednu z fotek. „Její tělo bylo nalezeno až dva dny po její smrti. Je to slepá ulička a lidé tam běžně nechodí. Je možné, že se tam mezitím objevila nějaká pouliční kočka.“

„Jak zemřela?“

„Jediná střelná rána do hlavy. Na těle měla odřeniny a drobné rány, které si ale pravděpodobně způsobila sama, když se snažila útočníkovi utéct.“

Tohle neznělo jako typická vražda. Tohle bylo chladnokrevné zabití. Angelica nikdy neměla šanci. Zahnal ji do slepé uličky a pak jí prostřelil mozek.

„Motiv?“ zeptal se John, jednu ruku měl sevřenou v pěst.

„Neznámý. Peněženku, mobil i šperky měla stále u sebe. Nebyly nalezeny žádné stopy sexuálního zneužití, v telefonu ani e-mailu nenašli žádné podezřelé interakce. Tenhle kousek papíru,“ Sherlock ho teď znovu držel v ruce, „je naše nejužitečnější stopa.“

 

Dva dny uběhly jako voda, ale pátrání po vrahu Angelicy nepřineslo zatím žádné ovoce. Sherlock zrovna telefonoval s Lestradem a o něčem se dohadovali. John si upravoval límeček černé košile, přes kterou si právě přetáhl svetr v krémové barvě. Zkontroloval čas na hodinkách. Taxík by tu měl být každou chvíli. Nadechl se, aby se rozloučil se Sherlockem. Ten byl ale až příliš zaujatý hádkou s Lestradem, takže John se jen otočil a beze slova šel dolů. Před odchodem ještě slyšel Sherlocka, jak křičí něco o řitním otvoru.

 

I přesto, že John dorazil na místo deset minut před domluveným časem, Grace už na něj čekala u stolu. Restaurace byla téměř prázdná, což se stávalo málokdy, a panovalo v ní příjemné přítmí. Na několika stolech zářily svíčky a ve vzduchu se nesla vůně, která přicházela z kuchyně. Servírka ho s úsměvem pozdravila.

„Krásný večer, Grace. Jaký jsi měla den?“ pozdravil ji na uvítanou a posadil se na protější židli. Nervózně si poklepal na kapsu od kalhot, kde měl schovaný telefon. Sherlockovi kladl na srdce, aby mu v žádném případě nepsal, ani nevolal. Případná nová vodítka, které Sherlock, či Scotland Yard objeví, vydrží až do pozdního večera, kdy se vrátí domů. Nebo případně do rána, pokud bude mít štěstí.

„Trochu hektický,“ přiznala Grace. „Ale doufám, že teď už to bude lepší,“ řekla a usmála se. „Doufám, že nevadí, že už jsem nám objednala láhev Chardonnay,“ dodala, když viděla servírku, jak k nim míří s lahví v ruce.

„Kdo by rád ochutnal víno před konzumací?“ zeptala se servírka poté, co jim prezentovala vybranou láhev a s lehkostí ji před nimi otevřela.

„Chtěl bys je ochutnat?“ zeptala se Grace a John se usmál.

„Ochutnej je ty,“ řekl a Grace kývla. Servírka nalila trochu vína do její sklenice. John ji sledoval, jak ke sklenici přičichává a opatrně to víno ochutnává. Všiml si, že její rtěnka nezůstala otisknutá na skle. S úsměvem si nechal nalít sklenici schváleného vína, i když věděl, že ho po něm pravděpodobně bude pálit žáha. Ale za dobrý dojem na první schůzce to přece jenom stálo.

Moc se mu líbil její smích. Byl lehký a zvonivý a nutil ho, aby se také usmíval. Uměla dobře konverzovat, byla vtipná a chytrá. A samozřejmě, v neposlední řadě, byla neskutečně atraktivní. John měl z téhle schůzky skutečně dobrý pocit. Už to bylo dlouho, kdy mu vztah vydržel déle, než pár schůzek, ale John měl pocit, že tentokrát by to konečně mohlo klapnout. Už ho nebavilo být sám. Starý mládenec, který bydlel s podivínem, to skutečně nepřispívalo jeho pověsti.

„Jaký máš názor na sdílení dezertu?“ zeptal se a Grace se usmála.

„Věřím, že lidé, kteří nejsou ochotní dezert sdílet, si zaslouží vězení.“

John se zasmál a mávl na servírku, aby ho objednal. Ale dřív, než došla k jejich stolu, John ucítil slabé vibrování v kapse. Byly to jen dva krátké záchvěvy. Váhal jen asi vteřinu, než mobil vytáhl a odemkl. Nová zpráva. „Našli další tělo,“ stálo tam. Nic víc, nic míň.

„Přáli byste si?“ zeptala se servírka, ale John jí sotva věnoval pozornost. Slyšel Grace, jak jí odpovídá, ale nerozuměl jejím slovům. Jakoby všechna splývala do mlhavého chumlu. Měl pocit, že to neskutečně přehnal s tím vínem, ale věděl, že to nebyl ten důvod pro tu náhlou nevolnost.

„Omlouvám se, ale musím jít,“ slyšel se, jak říká. Grace mu věnovala zmatený pohled. „Omlouvám se,“ zopakoval. „Slibuju, že ti to vynahradím,“ řekl ještě rychle předtím, než popadl svůj nový kabát z věšáku a vystřelil ven z restaurace. Ještě než stihl Sherlockovi odpovědět, přišla mu druhá zpráva s adresou. Bylo to jen pár bloků daleko, takže se rozhodl ani nevolat taxi. Místo toho si zvedl límec kabátu proti ledovému větru a vykročil do tmy zimního Londýna.

 

Ulice byla uzavřená policejními páskami a dav civilistů postával opodál a sledoval skupinku policistů, kteří stáli ve stínu další úzké Londýnské uličky. Sherlock byl mezi nimi k nepřehlédnutí. Když se k němu John připojil, Sherlock mu jen mlčky ukázal další kus papíru.

„Londýn se smráká,

Všichni následujeme

ztracené duše.“

Přesně jak Sherlock psal. Našli další tělo a taky další haiku. Bylo jasné, že se jednalo o toho stejného vraha.

„Jediná střelná rána do hlavy,“ přidal se k nim Lestrade. „Zatím to vypadá velice podobně jako ta poslední oběť. Nevypadá to, že by ji někdo okradl a při prvním ohledání jsme nenašli žádná další zranění. Jenom tohle,“ řekl a ukázal na ten kus papíru. „Snad se dozvíme víc po pitvě.“

Sherlock se na něj podíval s nedůvěrou, ale nic neřekl. John pozoroval, jak to mrtvé tělo přesouvají do sanitky.

 

„Předpokládám, že to rande nestálo za řeč, když skončilo tak brzy,“ řekl Sherlock, když seděli v taxíku na cestě domů. John se zastyděl, když si vzpomněl, jak rychle zmizel. A ještě víc, když si vzápětí uvědomil, že zapomněl zaplatit.

„Předpokládáš špatně,“ řekl i přesto. Hlavu měl otočenou k okýnku, aby mu Sherlock neviděl do obličeje.

„Vskutku?“ řekl Sherlock tím tónem, který John z celého srdce nesnášel. Byl to ten tón, který naznačoval, že Sherlock ví lépe než kdokoliv jiný, co se ve skutečnosti stalo a taky to, že vidí skrz každé vaše slovo.

„Co máš za problém?“ řekl John afektovaně a otočil se čelem k němu. Jestli byla na ty jeho poznámky někdy skutečně nevhodná chvíle, bylo to přesně teď.

„Já žádný problém nemám,“ odpověděl Sherlock klidně. „Tedy, když nepočítáme dvě mrtvá těla a nedostatek důkazů, ale věřím tomu, že i to se velmi brzo objasní.“

„Přestaň s tím,“ zavrčel John a snažil se udržet, aby nezačal křičet. Uvědomoval si, že už teď dělal v autě scénu.

„Nerozumím, o čem to mluvíš, Johne.“

„Samozřejmě, že rozumíš! Jsi geniální detektiv, ale budeš mi tvrdit, že nevíš, o čem mluvím? S tím mi polib prdel!“ Teď už se John skutečně nesnažil tlumit hlas. Sherlock přesně věděl, jak mu pít krev a John toho měl přesně tak po krk.

„Obávám se, že tohle není zrovna efektivní forma komunikace. Co takhle počkat, až se uklidníš a v klidu si o tom promluvit?“

„Já jsem úplně klidnej!“