Autor/ka: Paulo Coelho
Překlad: Pavla Lidmilová
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 159
Vazba: vázaná
Obsah: Veronika má život jako kdokoliv jiný. V podstatě jí nic zásadního nechybí. Nedokáže si však užívat toho dobrého, co ji potkává, ani plakat nad tím špatným. Má pocit, že všichni lidé i situace v jejím životě jen přicházejí a odcházejí a nezanechávají za sebou žádnou stopu, které by se mohla chytit. A tak se jednoho krásného dne, ve svých čtyřiadvaceti letech, rozhodne, že už takhle dál žít nechce. Vše si pečlivě promyslí, sežene si léky a pak je o samotě, ve svém pokoji, spolyká.
Jak už to tak ale bývá, někdo ji najde dřív, než pilulky stihnou svoji práci dokončit. A tak se Veronika ocitá v prostředí Villete - známého Lublaňského blázince. Šok z toho, že přežila pokus o sebevraždu střídá další. Lékař jí totiž sdělí, že i když se jim podařilo ji zachránit, bylo už pozdě. Spolykáním léků si vážně poškodila srdce a teď má před sebou posledních pár dní života.
Veronice tedy nezbývá, než ten zbývající čas nějak "přetrpět". I proti své vůli se nakonec seznámí s dalšími lidmi, dozví se o "bratrstvu", které ve Villete existuje - tvoří je lidé, kteří jsou už vyléčení, ale přesto chtějí zůstávat nadále v blázinci - a také o metodách "léčení" pacientů, které by se už dávno provozovat neměly.
A nakonec, možná trochu, přehodnotí svůj pohled na život.
Musím říct, že i když má knížka velmi zajímavý příběh a Paulo Coelho píše opravdu poutavě, měla jsem problém tuhle knihu dočíst do konce - a to je přitom úplně tenoučká. Paulo totiž prokládá příběh různými filosofickými úvahami, které jsou sice ze začátku zajímavé, ale je jich tam tolik, že už knize - bohužel - ubírají na kvalitě. Spousta pasáží je naprosto nudných a nezajímavých a to mě vážně mrzí, protože téma je skvělé a také skvěle převyprávěné. Veronika je velmi zajímavá osobnost a moc se mi líbilo její hledání sama sebe. Jak to všechno dopadne jsem věděla prakticky od začátku, protože to bylo až příliš očividné.
Samozřejmě by to nebyl Paulo, aby do příběhu nezatáhl i sexualitu. Kromě jedné scény (kterou tedy opravdu chválím, ta byla velmi zajímavá), se však vše pohybuje v čistě psychické rovině. Stojí rozhodně za zmínku, že Paulo Coelho v blázinci sám pobýval a některé informace z knihy jsou prý inspirované tím, co tam viděl a zažil. Velmi by mě zajímalo, které konkrétně to jsou.
Kniha se opravdu špatně čte, ale je tam spousta zajímavých informací a scén, kvůli kterým si stojí ji přečíst. Jak už jsem ale řekla, musíte mít silnou vůli, protože dočíst tohle do konce není úplně snadné.
Hodnocení: 3/5
Jak už to tak ale bývá, někdo ji najde dřív, než pilulky stihnou svoji práci dokončit. A tak se Veronika ocitá v prostředí Villete - známého Lublaňského blázince. Šok z toho, že přežila pokus o sebevraždu střídá další. Lékař jí totiž sdělí, že i když se jim podařilo ji zachránit, bylo už pozdě. Spolykáním léků si vážně poškodila srdce a teď má před sebou posledních pár dní života.
Veronice tedy nezbývá, než ten zbývající čas nějak "přetrpět". I proti své vůli se nakonec seznámí s dalšími lidmi, dozví se o "bratrstvu", které ve Villete existuje - tvoří je lidé, kteří jsou už vyléčení, ale přesto chtějí zůstávat nadále v blázinci - a také o metodách "léčení" pacientů, které by se už dávno provozovat neměly.
A nakonec, možná trochu, přehodnotí svůj pohled na život.
Musím říct, že i když má knížka velmi zajímavý příběh a Paulo Coelho píše opravdu poutavě, měla jsem problém tuhle knihu dočíst do konce - a to je přitom úplně tenoučká. Paulo totiž prokládá příběh různými filosofickými úvahami, které jsou sice ze začátku zajímavé, ale je jich tam tolik, že už knize - bohužel - ubírají na kvalitě. Spousta pasáží je naprosto nudných a nezajímavých a to mě vážně mrzí, protože téma je skvělé a také skvěle převyprávěné. Veronika je velmi zajímavá osobnost a moc se mi líbilo její hledání sama sebe. Jak to všechno dopadne jsem věděla prakticky od začátku, protože to bylo až příliš očividné.
Samozřejmě by to nebyl Paulo, aby do příběhu nezatáhl i sexualitu. Kromě jedné scény (kterou tedy opravdu chválím, ta byla velmi zajímavá), se však vše pohybuje v čistě psychické rovině. Stojí rozhodně za zmínku, že Paulo Coelho v blázinci sám pobýval a některé informace z knihy jsou prý inspirované tím, co tam viděl a zažil. Velmi by mě zajímalo, které konkrétně to jsou.
Kniha se opravdu špatně čte, ale je tam spousta zajímavých informací a scén, kvůli kterým si stojí ji přečíst. Jak už jsem ale řekla, musíte mít silnou vůli, protože dočíst tohle do konce není úplně snadné.
Hodnocení: 3/5
Žádné komentáře:
Okomentovat